Obraz mnoha tváří
Obraz mnoha tváří
Kelli Vilsonová se přistěhovala do městečka jménem Ketvil, které v sobě skrývalo tajuplnou minulost.Bylo to malé ale útulné městečko.Na podzim byla příroda zlatavá a vše se zdálo být normální.Ale přece jen tu něco bylo.Kelli se nastěhovala do krásného malého domečku.
Odstěhovala se z velkého města na Fluoride kde měla malý podnik, který jí dobře prosperoval.Ale poslední dobou už ji vše připadalo chaotické a nesprávné.Chtěla začít od znova v klidném a malém městečku.Po dvou týdnech měla Kelli vše nastěhované a zařízené, a proto si řekla, že je čas se vydat na prohlídku a seznámit se s obyvateli.
Jak se procházela krásnou podzimní přírodou připadalo jí hned všechno lepší a hezčí.Byla unešená tou krásou, která se zde skrývala.
Lide tu byli sympatický a milý.Jen na konci města stál starý, rozpadlý a opuštěný velký dům.Vypadalo to strašidelně a ta krásná zlatá příroda jako by najednou zmizela v blízkosti toho to domu.
Jak byla Kelli zamyšlena nad tím co se s tímto domem stalo nevšimla si, že k ní přicházel starý muž jménem John.
John:Dobrý den.
Kelli:Eh...Dobrý den to jsem se lekla.
John:Čehopak? Starého chlápka?
Kelli:OH… Tak jsem to nemyslela jen jsem se zamyslela nad tímto domem co se tu asi tak mohlo stát.
John:Tak toto neví nikdo.
Kelli:Aha.Promiňte jmenuji se Kelli Vilsonová.
John:Jsem John.
John a Kelli si povídali ještě dlouho a pak se rozloučili a Kelli neustále přemýšlela nad tím co se zde mohlo stát.
Druhý den už na vše pozapomněla, ale netušila však co se stane.
Odpoledne po obědě se rozhodla, že se dá do práce na zahradě, která byla velmi zanedbaná.
Toho dne bylo chladno a nevlídně. Kelli bydlela vedle postraší dámy jménem Jean Jee.
Jean toho dne také pracovala na zahrádce a prostříhávala větve na stromech.
Jean:Dobrý den Kelli.
Kelli:Dobrý den Jean.Dneska je nějak ošklivo že?
Jean:Ano.Přesně v tento den je tady v Ketvilu každý rok takto ošklivo a nad tím starým domem na konci města je velký tmavý mrak jako by ho tam něco přitahovalo a drželo.
Jean se zatvářil jako by už na to byla po těch dlouhých letech zvyklá, ale měla také zároveň ve tváři záblesk strachu z něčeho co se nedá popsat.
A v tom si Kellli zase vzpomněla na dům z včerejší procházky po městě.
Kelli:Oh ano to je ten dům na konci města.Je to velmi tajuplný dům plný starých a mrazivých vzpomínek.Jak se mi tak zdá.
Jean:Je velmi starý a už dlouho neobydlený.Nikdo neví kde je rodina co v něm žila.Jako by najednou zmizela.Nikdo je neviděl se stěhovat a ani je nikam odjíždět.
Kelli:Je to zvláštní.
Jean:Ano je lidé tady ve městě si myslí, že v domě je co si tajemného a zlého co lidi vtáhne a nepustí.Zrovna zítra se tam má někdo nastěhovat.Asi by bylo lepší kdy by se tento barák zboural.
Kelli se zamyslela a tělem jí projel mraziví pocit hrůzy.
Kelli:Je to jedna velká záhada.Myslím, že půjdu dovnitř. Nějak se ochladilo.Měla by jste jít také ať nenachladnete.
Jean:Také půjdu.Dnes se moc udělat nedá.Tak naschle Kelli a kdy by jste něco potřebovala přijďte.
Kelli:Ano.Dekuji naschle.
Kelli si šla domu uvařit čaj a neustále musela přemýšlet nad tím co se vlastně mohlo stát.Měla z toho hrůzu, ale zároveň ji tento příběh něčím uchvátil a fascinoval.
Kelli:Zajímalo by mne co je na tom všem pravdy a co se vlastně stalo!Musím to zjistit.
Přemýšlela nad tím celý večer.Z myšlenek ji vyrušila až silná a burácivá bouřka.Kapky tloukly hrozivě a výhružně do oken a silný a temperamentní vítr, který lámal větve a vířil spadané listí a prach.
Kelli přistoupila k oknu, aby se podívala ven z okna do zahrady. Ozvala se strašná a velké rána doprovázená oslepujícím a dlouhým zábleskem, který trval jen pár sekund a zase zmizel.V tom zhasla všechna světla v domě a zůstala svítit jen svíčka na stole.
Po chvilce se zase světla rozsvítila a Kelli se posadila do křesla.
Všimla si, že se blesk snesl nad tajuplným domem.A někam tam musel uhodit.
Kelli:To určitě bylo u tajemného domu.Zítra se tam půjdu podívat a určitě tam najdu nějaký pozůstatek po úderu blesku.
Poté si šla lehnout a zdálo si ji o domě ve, kterém byl na stěně obraz na, kterém byly ustrašené a uplakané tváře lidí.Nemohli ven, ale chtěli.Někdo je lapil, ale nevěděli kdo.Sen byl plný otázek a nikdo na ně neměl odpověď.
Ráno se Kelli probudila ustrašená a zpocená.
Kelli:Bylo to určitě tou včerejší historkou a nebo ne...?
Při snídani nemyslela na nic jiného než na sen, dům a na nového obyvatele Ketvilu, který se dnes přistěhuje do tajuplného domu.
Po snídani se Kelli vydala na procházku zjistit kam vlastně včerejší blesk uhodil a co napáchal.Cesta k tajemnému domu je dlouhá a kam jen oko dohlédlo se rozléhaly velká a šedivá vřesoviště.Která nikde nekončí.Na silnici byly polámané větve a rozházené listí po včerejší bouři, která se Ketvilem prohnala.
Po cestě projelo okolo Kelli stěhovací auto a za nim malý fialový fiat a v něm seděl mladý, pohledný muž.
Pomyslela si že:To musí být ten nový kupec tajemného domu.Třeba bude chtít s něčím pomoct.
Došla k domu a viděla tam mladíka jak tahá velké a těžké krabice sám do domu.
K:Dobrý den.Nechcete pomoct.
M:Dobrý den.No, když by jste byla tak ochotna byl bych rád.
K:Jistě.Jmenuji se Kelli Vilsonova.Bydlím na kraji města naproti knihovně.
M:Já jsem Mike Cooper.A bydlím tady.
Kelli se začala smát.
K:Tak jdeme na to ať to do večera máme hotové.Ne?
M:Ano.
Kelli poprvé vstoupila do domu a byla velmi překvapena.Zvenčí dům vypadal jako rozpadlá barabizna, ale vevnitř byl krásný a jako by v něm stále někdo žil.Jako by léta o něj ani nezavadila.
V dome byly krásné velké obrazy ve zlatých rámech, mohutné schody z ebenového dřeva, které vedly do druhého patra a nádherné stropy z románského slohu.
Okna byla též z románského slohu a vše k sobě ladilo.
Byl to velký a prostorný dům.
Kelli nesla velkou krabici po schodech do druhého patra a při pohledu na stěnu kde vysely obrazy došla ke strašnému zděšení.
Na stěně vysel obraz z jejího snu.Na obraze bylo mnoho ustrašených a uplakaných tváří, které chtěli ven z obrazu.Stála na schodech a nevěřícně ne něj zírala.A hlavou se ji honilo spousta otázek.Jak je to možné?Co to znamená?Co s tím mam společného?A co se tady stalo?
Z otázek ji vyrušil až Mike.
M:Kelli čekám tu na tebe až mi přineseš tu krabici.
M:Kelli!
K:Oh...Ano už jdu.
M:Je ti něco?
Kelli na sobě nic nedala znát a pokračovala s krabicí k Mikovy.
K:Ne,ne není jen mne ten obraz něčím zaujal.
Mike ale věděl, že něco není v pořádku, ale nechal to být.
Mike a Kelli stěhovali do pozdních odpoledních hodin.Poznali se tak rychle a tak dobře, že jim po pár hodinách připadalo jako kdy by se znali už dlouhá léta.Bylo jim spolu dobře.Ale Kelli nemohla přestat myslet na obraz a sen.Kelli a Mike si po stěhování šli sednout na terasu se šálkem čaje a odpočívali po namáhavém stěhování.
K:Už budu muset jít musím si ještě něco zařídit.
M:To je škoda myslel jsem, že bych něco uvařil a pak bych tě doprovodil.
K:Dekuji, ale už vážně budu muset jít.Necháme to na příště.
M:Dobrá tak jo.Půjdu tě aspoň vyprovodit.
K:Ne to je dobrý půjdu sama.
M:Tak jo, ale někdy zase přijď.
K:Tak teď zase přijď ty třeba zítra a já uvařím.
M:Ano tak v jednu?
K:Jo v jednu.
Rozloučili se a Kelli okamžitě zamířila do knihovny zjistit něco ze starých novin.K:Třeba se tam něco
dovím.
Při odchodu si Kelli všimla sedmi spálených a polámaných stromů od bouřky a od větru.
Vešla do knihovny a uviděla Jean.
Jean Jee její sousedka vlastnila malou knihovnu.
K:Dobrý den Jean. Mohu se ještě na něco podívat.
Je:Ano podívej, ale už budu zavírat.
K:Ano snad to stihnu.
Kelli okamžitě zamířila ke starým městským novinám, které byly svázané v jednom velkém knižním svazku.Sedla si, rozsvítila lampičku a začala číst a hledat.Nevěděla co vlastně přesně hledá.
Je:Kelli já už půjdu domu.
K:Tak já přijdu zítra.
Je:Ne.Klidně tu zůstaň já ti dám klíče a ty mi je pak přineseš.
K:Dobře. Děkuji Jean.
Jean odešla a Kelli se opět pustila do hledání.Strávila v knihovně tři hodiny, ale stale nic nemohla najít.A pak!
K:Ach ano tady to je.
Kelli začala číst a dozvěděla se hodně důležitých věcí o obraze, ale i o dome.
K(čte):21.9.1895 Do malého městečka Ketvil se přistěhoval slavný malíř Hoevard Moore.Lidé ho přivítali velice srdečně.Jeho příjezd znamená pro Ketvil slavnější budoucnost.Hoevard Moor se nastěhoval do krásného domu z románského slohu, který pro něj navrhl a postavil architekt Billy Dick.
V dalších novinách se dočetla o tom co se vlastně opravdu stalo.
K(čte):21.9:1910 Slavný malíř namaloval v záchvatu šílenství svůj poslední obraz na, kterém byla ustrašená tvář muže a poté zmizel.Nikdo neví kam, jak ani proč?Zůstal po něm jen obraz a prázdný dům.
K:Dnes je to přesně 15 let.
Kelli si uvědomila, že ten obraz o, kterém se ji zdálo a ten co viděla u Mika je ten co namaloval malíř naposledy.Ale něco tu jen nesedělo a nechápala to.
K:Malíř namaloval jen jednu tvář, ale na obraze jich je šest a ve snu sedm.
Kelli věděla, že to s tím vším nějak souvisí, ale nevěděla proč v novinách je jen jedna tvář a na obraze jich je šest a ve snu sedm.Kelli uklidila velkou knihu zamkla knihovnu a šla odevzdat Jean klíče.Cestou o všem přemýšlela.
Zaklepala u Jean a dala jí klíče.Poděkovala a šla domu.
Po příchodu domu si šla rovnou lehnout ačkoliv byla tak utahaná, že se ani nenajedla a hned usnula.
Další den ráno přemýšlela nad svým snem, který byl stejný jako včera.A zase se probudila zpocená a vystrašená.Na obraze bylo zase sedm tváří, ale něco bylo jiné.Ve snu byl i Mike.
Kelli šla po snídani nakoupit na dnešní oběd, který bude trávit s Mikem.Těšila se na něj a přemýšlela jestli se mu má svěřit, protože věděla, že i Mike je důležitý pro to, aby se to dalo objasnit.
Po návratu se dala okamžitě do vaření.
Mezi tím než se jídlo dodělalo prostřela stůl a poklidila v obývacím pokoji.
V půl jedné měla vše přichystané, uvařené a uklizené.K:Tak teď se ještě půjdu obléknout a už jen, aby přišel Mike.
V jednu zazvonil zvonek a Kelli šla otevřít.Ve dveřích stál Mike.
M:Ahoj Kelli.
K:Ahoj Miku:Jsi přesný.Pojď dál.
M:Máš to tu útulné a hezké.
K:Jo jsem ráda, že jsem se sem přestěhovala je to tu krásné.
Posadili se ke stolu a pustili se do jídla.
M:Je to opravdu výborné. Ty nejsi jen krásná, ale taky dobře vaříš.
Kelli se začervenala.
K:Dekuji.
Po obědě si dali šálek kávy a posadili se v obýváku do křesel a povídali si.A Mike se Kelli s něčím svěřil.
M:Kelli musím se ti s něčím svěřit.
K:Ano?Já tobě totiž také.
M:Tak začni.
K:Ne ty to mé počká.
M:Dobrá.Včera večer se mi začali dít divné věci a také se mi zdál divný sen.
K:Počkej.Nezdál se ti sen o obraze na, kterém jsou ustrašené a uplakané tváře?
M:Ano. Jak to víš?
K:Mě se o tom zdá také.
M:Ale ten obraz visí na zdi vedle schodů.Ale na něm je šest tváří a ve snu jich je sedm a připadám si jako ony.Jako by nás do toho obrazu někdo nebo něco vtáhnulo a uvěznilo.
A v tom to Kelli všechno došlo. Všechno to do sebe začalo zapadat a hrůzou se zděsila.
K:Miku Včera jsem hledala v knihovně a našla jsem o tom spoustu věcí. Ten obraz namaloval malíř Hoevard Moore, který se před 15 lety zbláznil a zmizel.Nikdo neví kam.Ale já jsem na to asi přišla.
M:Ano.
K:Našli po něm jen obrazy a jeho poslední obraz, který nakreslil byl obraz s jednou tváří.A ta tvář je on.Malíř Hoevard Moore.
M:A co těch dalších šest tváří?
K:Před tebou tam bydlela nějaká rodina taky nikoho nenašli a nikdo je neviděl, že by se někam stěhovali.A přesně to sedí.Bylo jich pět. Dva rodiče a tři děti.
M:A co ta sedma tvar.
K:No.
Kelli měla v tu chvilku ve tváři vyděšený pohled.
M:Kelli?
K:Ta sedmá tvář jsi ty Miku!
Mike se zděsil a vylekaně ji odpověděl.
M:Takhle to, ale nesmí dopadnout.
K:Ne nesmí.Musíš se odstěhovat.Na zahradě máš sedm spálených a polámaných stromů, do kterých uhodil blesk a spálil jeden strom.To znamená, že přijde další objeť, která bude uvězněna v obraze.
M:Ale já se nemam kam odstěhovat.
K:Půjdeš ke mne.Ano?
M:Jo.
Kelli a Mike tomu nemohli uvěřit, ale stále víc a víc jak o tom mluvili a přemýšleli jim to zapadalo do sebe.Mike u Kelli zůstal až do večera a vůbec se mu nechtělo zpátky do toho strašného a prokletého domu co skrýval tak dlouho svou strašnou minulost.
Nakonec se spolu rozloučili a Mike slíbil Kleli, že zítra přijde s věcmi a ona, že mu pak pomůže se stěhováním.
M:Bylo mi s tebou krásně i přes to co jsem se vlastně dověděl.
K:Mě bylo také krásně, ale teď musíme vyřešit tohle Miku.
M:Ano já vím, ale zítra už to bude dobrý to už tu budeme spolu.
K:Možná, že je na tom domě i něco dobrého.
M:Co?
K:Svedl nás dva dohromady.
M:Máš pravdu.
Mike políbil Kelli dlouze a důvěrně.A ona mu polibek vrátila na zpět.
Na Kelli bylo vidět, že má strach, ale také, že je po dlouhých letech šťastná s někým kdo ji má rád, i když se o něj bojí.Po dlouhém a vyčerpávajícím večeru si šla Kelli lehnout.Nemohla ale usnout strachem o Mika.Nakonec usnula.Jen, že se za hodinu probudila ze strašného opakujícího se snu.S výkřikem:K:Ne Miku.
Ten to sen se zase jen v něčem lišil a to v tom, že to vše viděla jako opravdovou skutečnost.
Okamžitě vstala oblékla se a utíkala tak rychle za Mikem jak jen to šlo.Utíkala po silnici kolem vřesovišť, vítr foukal tak silně a rychle, že se občas musela zastavit.Nevadilo ji ani to, že byla strašná zima.Když doběhla k domu byla tak zadýchaná, že málem upadla do mdlob, ale stale ji poháněl strach o Mika.Proběhla tmavou zahradou, zaškobrtla o větev z předvčerejší bouře.Upadla na zem a odřela si ruce a nohu.Ale ani na chvilku nezaváhala a rychle vstala a utíkala do domu.Vrazila do dveří ty se rozrazily a bouchli do zdi.
K:Miku,Miku kde jsi?
Rozhlédla se po dome, ale Majka nikde neviděla.
Rychle utíkala po schodech do druhého patra ani se nepodívala na obraz a pospíchala nahoru.Doběhla do Mikova pokoje.
Uviděla tam Mika jak leží na posteli a něco hodně zlého se mu zdá.Převracel se, škubal sebou, byl zpocený, vyděšený.Kelli se ho snažila probudit.Ale nemohla.Až po chvilce dlouhého lomcování se probral a podíval se na ni.A vykřikl:
M:Rychle musíme pryč nebo tu zůstaneme na věky.
K:Rychle vezmi si něco na sebe a rychle pojď.
Mike si vzal bundu, vzal Kelli za ruku a oba rychle vyběhli z pokoje.V tom se za nimi z ničeho nic zabouchly dveře.
M:Rychle, rychle pojď.
Seběhli po schodech tak rychle jako by snad lítali.Všechny obrazy na stěně u schodiště popadali, ale jen obraz z tvářemi tam zůstal vyset.Než stačili doběhnout ke vchodovým dveřím zabouchli se.Kelli chytla za kliku, ale dveře nešly otevřít.
K:Miku nejde to.
M:Počkej.Jdi na stranu.
Mike se snažil otevřít dveře, ale ani jemu nešli otevřít.Vedle dveří bylo velké okno.
Mika napadlo, že ho rozbije židlí, která je naproti oknu.Vzal rychle židli a napřáhl se a rozbil okno.
M:Rychle Kelli lez.
Kelli prolezla oknem.A když už byla na verandě prolezl i Mike.Když ho Kelli chytla za ruku a chtěla běžet pryč. Mike řekl:
M:Počkej ten obraz!
K:Co s nim?Pojď.
M:Musíme ho zničit.Jinak to neskončí.A bude to stále pokračovat.Počkej tady! Já pro něj dojdu.
K:Ale rychle Miku.
Mike vlezl zase nazpátek oknem do domu.Kelli se mezi tím snažila otevřít zavřené dveře, které ale nešly otevřít.Mike běžel pro obraz, a když už byl skoro u něj dům začal z ničeho nic hořet.
Kelli začala křičet na Mika:
K:Miku dům hoří rychle pojď ven.
Kelli koukala oknem a viděla Mika jak vzal obraz.Jak Mike běžel po schodech upadl a omráčil se.Když to viděla rychle vlezla oknem do domu a běžela k Mikovy.Začala s nim lomcovat a profackovávat ho.
K:Miku prober se rychle prober se.Tohle mi nesmíš udělat.
Dům hořel čím dál víc a čím dál rychleji.Jak foukal vítr rozfoukal oheň po celém domě.Mike se probral, a když přišel k sobe zase mu nazpátek došlo co se vlastně děje a tak se rychle zvedl, hodil obraz do kouta, který hořel, aby ho zničil.Pak vzal Kelli a rychle utíkali oknem ven z domu.Když utíkali přes zahradu celý dům už byl v plamenech.Před vstupem na zahradu se zastavili.A rozhlédli se okolo sebe.A Kelli řekla s velkou úlevou v hlase, že už je vše za nimi:
K:Miku pojď půjdeme domu.
Mike chytil Kelli okolo ramen a pomalu, unaveni a ještě stále vystrašení odešli domu.Když konečně došli domu každý z nich si uvědomil, že jsou šťastni jeden za druhého.
Druhy den brzo ráno se každý z nich probudil z normálního a bezesného spánku, který nebyl doprovázen strachem a hrůzou.
M:Pojď půjdeme se tam podívat.
K:Dobrá jen se obleču.
Toho rána byl cítit mraziví zimní chlad a svítilo na Ketvil slábnoucí slunce.Po cestě k domu Kelli a Mike nepromluvili ani slovo.Vřesoviště se jim nezdála už tak děsivá a strašná, ale bylo na nich i něco zajímavého. Byly pokryty slabou jinovatkou.Která se třpytila v záři slunečních paprsků.Při příchodu k domu se jim zatajil dech.Jeden ze sedmi spálených a polámaných stromů začal obrůstat a zelenat se.
K:Zvláštní že?
M:Ano.Možná že to znamená, že je tomu všemu už konec.Pojď jdeme pryč.
Otočili se a vrátili se zpátky do města.
Ve městě už to začínalo žít jako v každý jiný den.A lide se chovali jako kdy by se včerejší noci vůbec nic nestalo jako kdy by nikdo o ničem nevěděl a nikdo nic nikdy neslyšel.Ale jen Kelli a Mike věděli moc dobře co vše se té noci a v dřívější době vlastně dělo.Oba spolu zůstali ve městě.Žili dál svým životem. I když na vše chtěli a snažili se zapomenout.Nikdy však nepřestali vidět ty strašné chvilky co si prožili.
Napsala: Kristýna Staňová